Rybaření je srdeční záležitost

Rybaření je srdeční záležitost. To už víme všichni. A já původně myslel, že napíši článek o rybě, která se mi dostala pod kůži, asi jako inkoust z jehly tatéra. Jenže čím víc nad tím dumám, dochází mi, že takhle zjednodušit to nepůjde. Abych to vysvětlil, je třeba se trochu vrátit v čase.

Na ryby poprvé vzal můj děda, když mi bylo asi 6 let. Psal se rok 1991, šel jsem do 1. třídy základní školy, učitelkám se přestávalo říkat soudružko (zvyk je zvyk) a my jsme chytali jsme na místním rybníčku u fotbalového hřiště. No rybníčku.. oficiálně na požární nádrži, což v podstatě byla a je louže o velikosti cca 15x15 metrů, zarostlá lekníny, ve které navíc plavalo kde co - včetně potopeného stavebního kolečka, vyřazeného kotle, různých lahví..prostě romantika hadr. :) Lovit zde mohl kdo chtěl i bez rybářského lístku. Nicméně přesto to byla voda poměrně příjemně a rozmanitě zarybněná, což při zpětném ohlednutí aní moc nechápu, kde se tam ty ryby vlastně vzaly a jak to, že dokázaly přežít.

S dědou jsme chytali na tehdy historický duralový prut a naviják značky TOKOZ, na něm dobrá čtyřicítka "saturna", husí brk a háček. Na háček kroutící se obyvatelka našeho kompostu nebo kulička ze střídky chleba. Podle dnešního pohledu sestava vyladěná asi tak, jako si vzít protiletadlové dělo a jít střílet kachny. Ale nic jiného nebylo a ryby na to kupodivu braly. Plotice, hrouzci, karáscí, okouni a sem tam i kapr nebo lín. A piloval techniku hodu mezi lekníny, trpělivost při navazování háčků, zažíval euforii s svým prvním zdolaným kaprem, zklamání u utrženého splávku na stromě a taky závist, když soused vedle čape a pořád nic. Krůček po krůčku se ze stával rybář, ikdyž tehdy jsem si to ještě zdaleka neuvědomoval. Tyhle střípky vzpomínek z mládí mně při psaní těchto řádek, naskakují, jako by se to stalo včera a mám skoro nostalgickou náladu.

rybarske-potreby-online

Bohužel rok na to děda opustil a roli parťáka a učitele převzal můj o dva roky starší soused. Ten tou dobou vlastníl rybářský lístek a chodil lovit "na koninu." Ne - nenapichoval na háček kus našich lichokopytníků, ale chytal na tůni na řece Otavě, kam se dřív vodili plavit koně. Otava nám tekla sotva 200 metrů od domu a poznával nový svět. Ani nedovedu popsat čím to bylo, ale od doby se mi řeka dostala do krve. Možná tím, že je mnohem tajemnější, různorodější, čistější.. možná pro tu přírodu kolem, možná pro ty ryby v ní.. Náš rybníček u hřistě mi přestal stačit a to otevřelo novou kapitolu mého rybářského života.

Po prazdninách roku 1994 jsem nastoupil do 4. třídy a začal chodit na svůj první a taky vlastně jediný kroužek v životě - nečekaně - rybářský:-)  Vedl jej Milan Janus - člověk, který mě hodně ovlivnil, a pozvedl mé rybářské znalosti a dovednosti, ze kterých vlastně čerpám dodnes. Po třičtvrtě roce jsem splnil testy, ikdyž s nějakou tou chybou ( holt doba hájení hlavatky podunajské mi dodnes úplně neutkvěla v paměti..), přinesl fotky a dostal jsem svůj první rybářský lístek - dokument, který v podstatě snad už jen mimo řidičáku, ovlivnil můj život nejvíc. Konečně ze mě byl oficiálně rybář! Mimochodem - když mi vloni skončila platnost a byl jsem si jej prodloužit o 10 let a uvědomil si, že až půjdu příště, tak mi bude už 41... no lehká deprese proběhla :-) 

Mé první kroky ve fázi oficiálního rybářského života vedly nečekaně na koninu a já se postupně prokousával od husího brku a žížaly k sofistikovanějšímu způsobu plavané, kde jsem dokonce splávek už vyvažoval broky :) Poprvé jsem si vyzkoušel chytáni "na těžko"  a následně i způsob lovu, který mi přirostl k srdci nejblíže - přívlač. Bavil jsem se s cejny, ploticemi, náladovými tloušti. Občas se spletl i zatoulaný kapr a dokonce i lipan. V létě jsme s mým otcem, který mi dělal povinný dozor ( což byla záležitost, která mi hrozně pila krev a přiznávám bez mučení, že jsem ji velice často ignoroval ) chytli prvního hada, který mel 83cm a je to do teď můj osobák. A co teprve ta přívlač. Můj rybářský batoh pojmul krabičku s obsahem tří twistrů, 2 rotační třpytky a jednoho woblera, připomínajícího malou velrybu, pro který jsem se jednou v půlce listopadu brodil ledovou vodou, abych ho neurval. Ale co všechno se na to tehdy chytilo? Okounů byla plná řeka, tloušti někdy brali jako vzteklí a pak i moje první štika v životě. U sotva 10ti letého kluka je ulovení této zubatice fascinující zážitek, který si do dnes živě vybavuji. Měla krásných 55cm a přiznávám že skončila na pekáči, protože jsem se prostě musel doma mamce pochlubit, jaký jsem to velký rybář. 

Rybí svět mě pořád bavil a poznával jsem díky němu spoustu skvělých lidí. A to především díky rybářským táborům, na které jsem začal jezdit. To je kapitola sama o sobě a příběhy z táborů by vydaly na samostatnou knihu. Ale někteří kamarádi, které jsem tam poznal, jsou moji přátelé dodnes. A pak že rybáři jsou tišší blázni. Bohužel pak přisla puberta, střední škola, jiné zájmy, motorky..holky.. Zbláznil jsem se do sportu a s prutem jsem k vodě vyrazil jestli 5x do roka. A někdy v 17 letech jsem si už ani nebral povolenku, protože prostě rybaření nemělo v téhle etapě mého života prioritu. A tímhle skončila první fáze mého rybářského života a pauza trvala několik let. Někde uvnitř jsem ale věděl, že u vody je mi dobře a že svoje pruty ještě na tyčky k rajčatům mámě nevěnuji. A jak to dopadlo? Poooočkeej si… :)

Petrův Zdar!

Honza Pletka, z týmu www.ifish.cz