Každý někdy chytal ryby
Předchozí článek byl taková pohádka o tom, jak Honza začal a vlastně i přestal chytat ryby. Věřím, že se v tom našlo docela dost lidí. Dneska se podíváme na to, jak to s rybařením bývá, když se z kluka stane chlap.
Který malý kluk někdy nešel s tátou nebo dědou na ryby, nebo neseděl s pytlačkou u rybníka a nezkoušel ukecat k záběru nějakou tu čudlu. Kluci mají tohle prostě v sobě a podle mě je to tak dobře. Naopak mě trošku děsí dnešní doba, kdy kluci místo u vody, dřepí doma u x-boxu nebo podobné „nezbytnosti“. Dát jim do ruky prak, tak hledají, jak se to spáruje se smartphonem. Ale to už jsme zase někde jinde. V podstatě jde o to, koho z těch kluků vtáhnul rybí svět natolik, že měl v jeho životě svoje místo i v dospělosti nebo se k němu aspoň občas vrací. V dnešní hektické době není zrovna jednoduché ukradnout si čas jen sám pro sebe, ale myslím, že právě proto je to hodně důležité. Jak to tedy bylo se mnou?
Po střední škole jsem zamířil na Vysokou školu do Plzně. Nové město, noví lidé, nový život. Jeden s z nejzásadnějších momentů nejen téhle etapy, ale vlastně celého mého dosavadního života byl hned první den na koleji. Na pokoj mi „byl přidělen“ spolubydlící ze severu. Člověk, ze kterého se vyklubal jeden z mých nejlepších přátel, parťák a dneska i obchodní partner a stvořitel myšlenky ifish.cz - Milan Polák. Vysokou jsme zvládali tak nějak vícemeně v klidu, oba máme rádi sport, zábavu a i trošku adrenalin. Na víkendy a prázdniny jsem většinou jezdil domů na jih. Prázdniny jsou slovo, které jsem vlastně už od nějakých 17 let moc neznal. Tenhle čas jsem věnoval nejdřív brigádám, pak už i práci, nebo když už to jinak nešlo, tak i studiu. Rodiče měli vždycky psa a já ho čas od času brával na procházku. A tady se to začínalo lámat.
Bydlíme na kraji města a na procházku se psem je to kousek do lesa nebo k řece. A mě to odmala prostě táhlo k vodě. Ne že by to v lese nebylo fajn, má to svoje kouzlo. Ale já mam v sobě asi nějaký kompas a jakmile cítím vodu (ale docela dobře funguje i pivo a maso na grilu :-) ), moje kroky nezadržitelně míří tím směrem. Naše fena vodu milovala, především jí bavilo lovit šutry. Z toho, co vytahala z vody by byla celkem pěkná skalka. Stálo jí to zuby. Každopádně stát na břehu, nasávat tu energii a očima pozorovat místa, kde by se mohla schovávat nějaká královna zdejší tůně..to mi chybělo. No a když si v tuhle chvíli pořídíte svoje první polarizační brýle, to je teprve konečná. Otava je většinu roku hodně čistá a s dobrými polarizačkami vidíte hodně. A já je uviděl. Hejna ouklejí pod hladinou, tloušti co se toulali na rozhraní proudu, krásnou štiku, co nehybně stojí u potopené větve a když jsem měl kliku, tak se občas v proudu prozradila i nádherná parma. Bylo to tu zas, moje rybářská dušička se začala hlásit o slovo. A stále hlasitěji. Nějaký ten pátek to ještě šlo ignorovat. Ale asi stejně tak dobře, jako se dá ignorovat, že se vám chce na záchod. Prostě když musíš, tak musíš.
Oprášil jsem svůj starý cajk a vyrazil k nám na rybníček. Splávek, malinký háček a na něj rohlík nebo žížalka. Starý osvědčený recept. Jenže po letech to už nebyl ten rybník, co jsem si pamatoval. Kromě malinkých karásků tam snad ani jiná ryba nebyla, nebo jsem ji rozhodně neobjevil. A nebylo se čemu divit: vody maximálně pár desítek centimetrů, špína, bahno, sem tam PET láhev. Být tam mi radost nedělalo a věděl jsem, že svou touhu po rybaření neuspokojím. Tady ne. Ale alespoň jsem zjistil, že ještě dovedu navázat háček. Jenže já chtěl víc, chtěl jsem na pořádnou vodu, chtěl jsem k řece.
Naštěstí nějací kamarádi rybáři pořád zbyli, slovo dalo slovo a vyrazil jsem s jedním z nich k vodě. Už ani nevím jak a co jsme chytili, ale dobře si vzpomínám na ten pocit. Hrozně mě to bavilo. Být u vody, vymýšlet, jak se dostat rybám na kobylku, zažívat ten adrenalin..
Nicméně všechno to mělo jednu malou, ale zásadní vadu na kráse. Nechytal jsem já, ale kamarád. To je jako vyrazit s kamarády na drink a prohrát kámen - nůžky - papír o to, kdo bude řídit. Člověk se sice baví, ale nějak to prostě není ono. Tou dobou se blížily moje narozeniny, tak jsem si řekl, že si prostě udělám radost a jdu do toho. Oběhal jsem nezbytnosti, vyzvednul povolenku a bylo to tu. Je to oficiální, je ze mě zase rybář! Pocit asi jako když dostanete řidičák nebo VŠ diplom. Prostě euforie, znovu se mi otevřel můj svět, o kterém jsem dlouho jen snil a já mohl začít psát novou kapitolu svého rybářského života. A že to teprve začala být jízda. A o tom zase přístě. :-)
Petrův zdar!
Honza Pletka, z týmu www.ifish.cz
